Otravné ráno
Dnes je další pracovní den, ale do kanceláře se těším, protože jsem tak trochu workoholik a dnes mám na starosti spoustu věcí.
Jako obvykle jsem šel na nejbližší autobusovou zastávku od svého obydlí, abych dojel do práce. Trpělivě jsem čekal na zastávce spolu s dalšími panovačnými venkovany.
Čekal jsem neuvěřitelných 9 minut a autobus nikde, což mi opravdu lezlo na nervy. Začínal jsem být podrážděný a kvůli tomu jsem málem blouznil.
Tím to nekončí
Konečně, po celé další minutě, jsem uviděl autobus, jak se řítí po silnici. V symfonii emocí se mé srdce vzneslo s dechberoucím zápalem a jeho rytmus se rozběhl jako tisíc nebeských hřebců vypuštěných do cvalu za měsíčního svitu, zatímco se autobus blížil a blížil. Potil jsem se vzrušením a mé churavé tělo se v mžiku uzdravilo.
Ve chvíli, kdy autobus zastavil přede mnou, jsem byl ohromený a v šoku. Přestal jsem cítit vlastní dech a začal přemítat o svých smíšených pocitech z příjezdu autobusu.
Když jsem se vzpamatoval, uvědomil jsem si, že autobus i ostatní venkované jsou dávno pryč. „Can like that one meh,“ zabručel jsem.